Moser

Výrobky tohoto výrobce nabízené Prague Art & Design

Zakladatelem sklárny byl Ludvík Moser (1833-1816) pocházející z židovské rodiny, působící od dvacátých let devatenáctého století v Karlových Varech. Vyučil se u známého rytce skla Andrease Mattoniho, u něhož poté několik let pracoval. Po zkušenostech, nabytých u dalších známých rytců, si roku 1855 zřídil vlastní dílničku s obchodem na karlovarské kolonádě, zaměřenou na suvenýry pro bohaté lázeňské hosty. Zde se zabýval zejména rytím oblíbených motivů na číšky a poháry, které odebíral od několika českých výrobců, například od skláren Harrach. V následujících desetiletích se mu podařilo podnikání rozšířit na několik prestižních obchodů, kde se prodávalo sklo v tehdy populárním historizujícím stylu. Zaměstnával nejlepší karlovarské rytce v čele s Johannem F. Hoffmannem, další získával ke spolupráci i v jiných sklářských regionech. Od sedmdesátých let svou činnost rozšířil na sklo malované emailem, především ve staroněmeckém a později i orientálním stylu. Výrobky firmy Moser měly si záhy vydobily značný komerční úspěch. Byly vyváženy do celého světa a zároveň získávaly ocenění na prestižních světových výstavách, jako např. v letech 1878 a 1889 V Paříži či v roce 1893 v Chicagu. Věhlas si získaly zejména pro firmu Moser typické florální dekory pokrývající celou plochu nádoby. Koncem osmdesátých let L. Moser reagoval na oblibu skla imitujícího drahé kameny a začal produkovat i výrobky z achátového, opálového či onixového skla. Prvních třicet let firma Moser odebírala sklovinu nebo polotovary od špičkových výrobců na území Čech. Od osmdesátých let se Moser zabýval myšlenkou zřízení vlastní sklářské huti. Ta byla postavena roku 1893 v Obci Dvory nedaleko Karlových Varů, kam se následně přestěhovala kompletní výroba. Na přelomu století se spoluvlastníky stali Moserovi synové Ludvik, Friedrich Gustav a Leo, kteří zastávali různé vedoucí funkce. Obchodní název firmy se též změnil - Ludvik Moser a Synové. V devadesátých letech se vyráběly především osvědčené historizující tvary dekorované emailem, probíhaly však i experimenty s irisováním povrchů. Ty však na rozdíl - od např. firmy Lötz Witwe - nevedly k orientaci na zboží stylu Tiffany, ale irisování bylo užíváno na historizující tvary zdobené emailovou malbou.

Nastupující secesní styl však nemohl být ignorován. Firma se k němu přiklonila po účasti na světové výstavě v Bruselu roku 1897, kde presentovala především broušené sklo, na které se i nadále orientovala. Za nejpravděpodobnější inspirační zdroj změny stylové orientace lze označít vystavené zboží firmy Val Saint Lambert, jejíž doménou byl brus vrstveného skla. Svou roli hrála i rostoucí prestiž skláren Gallé a Daum z francouzské Nancy. Moserům však nechtěli napodobovat výrobky prestižních evropských skláren, rozhodli se jít vlastní cestou. Na světové výstavě v Paříži roku 1900 Moser představil pod názvem Karlsbader Secession kolekci skla, nápaditě kombinující všechny techniky, které sklárna používala. Na čirém povrchu jsou umístěny barevné nálepy představující stonky a květy, jejichž detaily jsou zpracovány rytím, stejně jako drobný hmyz v okolí květin. Emailem a zlatem jsou provedeny drobné lístky. Šlo o velmi náročnou a luxusní techniku, kterou byly vyráběny pouze omezené série. Druhý typ dekorace, předvedený v Paříži pod názvem Moderne Plastik, spočíval v hluboké rytině květin do tlustostěnného, bezbarvého, nebo barevně tónovaného skla. Médiem byly vesměs hranaté vázy, jejichž tvar řezba rozrušovala. Šlo opět o originální techniku, bez návaznosti na cizí vzory. Velký komerční úspěch Moderne Plastik, měl za následek postupné rozšiřování vzorů. Roku 1903 přibyl efektní prvek, kdy květ plasticky přesahuje okraj vázy. Další novou technikou počátku století bylo takzvané intarzování, tedy natavení předem připravovaných plochých dekorů - zejména květů, na žhavý povrch nádoby, jejíž definitivní podoba byla poté dotvářena rytím. Stonky a listy byly provedeny řezbou. K další změně orientace výroby dochází z iniciativy technického ředitele Leo Mosera na počátku druhého desetiletí. Ten inicioval příklon k vídeňské geometrické secesi a navázal spolupráci s vídeňským malířem Otto Tauschekem, podle jehož návrhů vznikaly vázy z vrstveného skla s odleptávaným dekorem po vzoru Gallé.

Po skončení první světové války se stal hlavním znakem nových výrobků firmy dokonalý plošný brus do faset. Leo Moser, který byl již od roku 1916 zároveň uměleckým ředitelem, inicioval příklon k novoklasicismu, inspirovanému antikou, empírem a biedermaierem. Masivní tvary využívaly přirozenou krásu a lesk sytě barevného skla, které se stalo optimálním podkladem pod oroplastrické dekory, tedy leptaný nízký reliéf, pokrytý vypalovaným leštěným zlatem. Nejběžnější byly pásy s motivy amazonek, satyrů a nymf. Právě kvalita a škála barevných skel přiměly umělce z Wiener Werkstätte v čele s Josefem Hoffmannem, aby nechali u Mosera realizovat své návrhy. Dosud byla většina návrhů dílem anonymních zaměstnanců sklárny. Sám Leo Moser navrhoval velké množství tvarů i dekorů, ale cítil, že je třeba navázat spolupráci s mladými výtvarníky. Prvním byl Rudolf Wels, který navrhoval oroplastické dekory inspirované orientem, či světem exotických zvířat. K dalšímu zintenzivnění spolupráce s umělci přiměla Leo Mosera blížící se Výstava dekorativních a průmyslových umění v Paříži roku 1925. Několik skvělých návrhů poskytla Leova neteř Lotte Moser, která vystudovala drážďanskou akademii.Využívala především krásu masivního skla a technicky náročného brusu. Další exponáty navrhli studenti pražské Uměleckoprůmyslové školy, například Ludvika Smrčková. Úspěch v Paříži upevnil Moserovu pozici mezi světovými výrobci luxusního skla a zároveň potvrdil správnost úzké spolupráce s umělci.

V druhé půli dvacátých let pro firmu Moser navrhoval holanďan Chris Lebau hutně tvarované tenkostěnné vázy, mísy a žardiniéry soudkovitých tvarů, zdobené za tepla krakelováním, irizováním či obalováním skleněným prachem. Každý výrobek byl originálem, značeným autorskou signaturou a číslem, což bylo pro produkci Mosera nezvyklé, a jednalo se spíše o epizodní záležitost. Opakem byla spolupráce s výtvarníky navrhující sériové výrobky, z nichž nejplodnější byl absolvent Lipské akademie - grafik Heinrich Haussmann. Jeho doménou byl hluboký lept na silnostěnném monochromním skle, zejména florální a zoomorfní náměty stylizované ve stále populárnějším stylu Art Deco. Druhou jeho oblíbenou technikou byly nové brusy silnostěnného skla, které měly zdůraznit krásu nových typů skloviny, které firma v druhé polovině dvacátých let vyvinula, například Heliolit a Alexandrit. Haussmann navrhoval ve své době neobvyklé šikmé či asymetrické a nepravidelné brusy, v některých případech způsobující až amorfní vyznění předmětu. Zajímavě broušené barevné sklo navrhoval i Alexandr Pfohl, profesor Odborné sklářské školy v Boru u České Lípy, se kterou Leo Moser spolupracoval.

Na přelomu dvacátých a třicátých let bylo čiré sklo, kromě standartních historizujících rytin zdobeno i zajímavými řezbami poplatnými stylu Art Deco a civilismu. Jejich autorem byl Heinrich Sattler, který zobrazoval nejen klasické náměty, ale i témata ryze současná, například sport. Roku 1932 nahradil Leo Mosera na postu výtvarného ředitele Rudolf Eischler, za jehož činnosti došlo k přechodu od stylu Art Deco k funkcionalismu. Podle jeho návrhů vznikaly výrobky strohých geometrických tvarů, využívající efektní průhled tlustostěnným sklem na vnitřní stěnu nádoby. Podobně pracoval i Arnold Zadikow.

Během válečného období byla sklárna zestátněna a formálně připojena k Staatliche Porzellan-Manufaktur Berlin. Firma se stala chloubou německého sklářského průmyslu a přes veškeré hospodářské potíže nebyla nucena svůj provoz jakkoli omezovat. Mezi zajímavé výtvarníky činné v této době patřil Wolfgang von Wersin, který experimentoval s různými možnostmi brusu a Franz Woigt, který navázal na neoklasicistní tendence dvacátých let, zároveň se nechal inspirovat návrhy Wiener Werkstätte.

Po válce byl podnik opět zestátněn. Díky výsadnímu postavení sklárny, nedošlo k odsunu německých odborníků, tak jako jinde v pohraničí. Provoz tím pádem nebyl přerušen, vedení záhy zřídilo učiliště pro výchovu vlastního dorostu. Byly obnoveny kontakty s významnými předválečnými trhy, slibně se začal rozvíjet obchod i výroba. Další rozvoj však notně zbrzdily události po roce 1948, kdy byl ve všech směrech preferován těžký průmysl, což mimo jiné znamenalo odliv pracovních sil ze sklářství. V Čehách byly zrušeny veškeré podnikové prodejny Moser, kontrakty se zahraničím zprostředkovával byrokratický Skloexport, což narušovalo dlouhodobě budované obchodní vztrahy. Výjmečnost firmy Moser si naštěstí po několika letech zodpovědné orgány uvědomily a výrobky si uchovaly punc výlučnosti jak na tuzemském, tak na zahraničním trhu, kde se staly jakousi výkladní skříní socialistického režimu. Vyráběly a dodnes se vyrábějí především osvědčené tvary a dekory, nepodléhající módním změnám. Od padesátých let sklárna spolupracovala se špičkovými českými výtvarníky, podle jejihž návrhů vznikaly malé kolekce. Ty sice skvěle representovaly stát na mezinárodních soutěžích a výstavách, ale do sériové výroby se dostaly jen zřídka. Z nejvýznačnějších jmen uveďme Ludviku Smrčkovou, Věru Liškovou, Adolfa Maturu, Pavla Hlavu a Jitku Forejtovou. I dnes jsou z výrobků sklárny nejžádanější tvary a dekory z první poloviny dvacátého století.