Klášterec nad Ohří

U vzniku porcelánky v Klášterci stál roku 1794 bývalý lesný hraběte Františka Josefa Thuna Mikuláš Weber, který po svém pensionování začal zkoumat naleziště kaolinu na Thunském panství. K pokusům o výrobu přizval duryňského točíře porcelánu Johana Fetzera, který se honosil znalostí arkána, tedy tajemství výroby. Pro jeho neschopnost bylo následujícího roku nutno najmout arkánistu Johanna Sonntaga, kterému se podařilo zajistit výrobu nepřiliš kvalitního porcelánu, vzhledem podobného kamenině. Ani následovné angažmá schopnějších odborníků nepomohlo k dosažení komerčního úspěchu. Úřady vytrvale odmítaly uznat zboží za porcelán. Z těchto důvodů byl podnik záhy pronajat Christianu Nonnemu z duryňského Volkstedtu, který technologii výroby zdokonalil.

Roku 1803, po vypršení nájemní smlouvy, se hrabě Josef Jan Thun, rozhodl podnik převzít a poté ho r. 1805 pronajal obchodníku Josefu Melzerovi a dílovedoucímu Rafaelu Habertitzelovi. Ti iniciovali postupný přechod od nenáročných duryňských tvarů a dekorů ke zboží podle míšeňských a vídeňských vzorů. Rovněž se jim podařilo najmout schopné malíře, takže kvalita zboží dosahuje kolem roku 1815 slušné evropské úrovně.

K dalšímu rozvoji došlo po roce 1820, kdy se hrabě Josef Matyáš Thun rozhodl porcelánku převzít do vlastní režie. Roku 1822 proběhla úspěšná žádost o udělení privilegia. Stejně jako konkurenční Slavkov, zakládá obchody ve velkých městech monarchie. Maximálního rozkvětu dosáhla továrna roku 1835 zásluhou ředitele Jana Hillarda. Ten zlepšil kvalitu střepu a rozšířil sortiment o umyvadla, svícny, hmoždíře, krucifixy aj.. Další podstatnější povznesení významu porcelánky v Klášterci přišlo s nástupem Karla Veniera, absolventa pražské polytechniky. Od roku 1850 se začali v Klášterci naplno věnovat figurální plastice, v které dosáhli kolem roku 1860 absolutní špičky mezi českou konkurencí. Velkou zásluhu na tom měla spolupráce s Arnoštem Popem, jinak činným v porcelánce v Praze.

S odchodem Karla Veniera roku 1872 začíná pomalu upadat úroveň výroby. V poslední čtvrtině století nalezla porcelánka výtvarný vzor v německé neorenesanci. Přestože si Klášterec udržel dobrou úroveň malby až do konce století, stejně jako ostatní české porcelánky byl nucen zboží zlevňovat, a proto i náročné zdobné techniky ustupovaly levnějším průmyslovým. Od roku 1872 ruční malbu až na luxusní zboží nahradil tisk.

Secese poznamenala tvary i dekory minimálně. Historizující tvary a tištěné dekory se užívaly až do dvacátých let dvacátého století, kdy byly tvořeny nové modely, čerpající z historických slohů, které jsou vyráběné dodnes.

Zejména pro americký trh vznikaly v menší míře i formy ve stylu Art Deco a ve třicátých letech, pod vlivem funkcionalismu, i čisté geometrické tvary, zdobené jen střízlivým lineárním dekorem. Thunové porcelánku vlastnili až do znárodnění roku 1945. V padesátých letech vzniklo v klášterecké porcelánce výtvarné oddělení, kde působili výtvarníci Jaroslav ježek a dnes neoprávněně opomíjený Karel Havlíček. Doba realizaci jejich návrhů nepřála a tak známe jen několik prototypů uložených v UPM. Roku 1954-1955 modelér Jaroslav Jetmar vytváří na žádost ředitele moderní tvar Giovanna, první moderní sériově vyráběný servis po druhé světové válce. Jinak se porcelánka dodnes zabývá výrobou historických tvarů.