Pavel Brázda

Malíř Pavel Brázda je typický umělec outsider se vším všudy, včetně své romantické aureoly, svého pohnutého osudu, svého morálního postoje. Je však bytostný a vzdělaný profesionál, a jeho umění, ačkoli se to tak může na první pohled zdát, nepatří k art brut. Pozici na okraji Brázdovi, původem ze slavné rodiny (příbuzenství s Palivcem i Čapkem), vnutil minulý režim. Brázda si tvrdošíjně nachází svůj vlastní jazyk, o němž je přesvědčen, že nemá v současném umění obdoby. Jeho styl je nezařaditelný, nezaměnitelný a výjimečný. Malíř nezapře své surrealistické ideje, svůj levicový postoj a zároveň zavržení všech artificiózních avantgard. V 50. letech si sám pro sebe definoval hominismus jako směr vracející umění do nejširších vrstev, umění, které se těsně dotýká obyčejného života. V tomto duchu se nese začátek výstavy kolážovitých žánrových obrázků zachycujících až v komiksové podobě ty „obyčejné“ lidské příběhy. Brázdův sociální pohled je ale podpořen formálně mnoha prostředky – jako vyhazovaný a ustrkovaný student umění se obracel do minulosti, ke gotickému a renesančnímu umění, zná techniky klasické malby stejně jako finty brakových komiksů a to vše jej inspiruje. Brázda postupně své obrazy zjednodušuje a figury redukuje až do legérovských kontur. Kontrastem k tvorbě padesátých let je Brázdovo informelní období. V osmdesátých letech, kdy se Brázda dostal na pozvání do USA, se víceméně vrací k postsurrealistickému projevu a své velké komiksové příběhy s mnoha skrývačkami pak průběžně vytváří až dodnes. V osmdesátých letech vytváří rovněž řadu kreseb, které xeroxuje a nedostatečný tisk pak ještě znovu obtahuje v konturách; tuto techniku rozvíjí i v devadesátých letech a vytváří neuvěřitelné panoptikum mnoha postav a výjevů, z nichž nejznámější bude tirážové logo Respektu. Kresby se nedají k ničemu přirovnat: směšují vlivy surrealismu i komiksů a typickým brázdovským rukopisem glosují každodenní skutečnost.