Petr Tejkal si předem vymezuje hranice svého zkoumání, které se projevuje výhradním zájmem o malbu. Syntetické barvy a spreje Petr Tejkal nepoužívá z touhy po experimentu, ale aby se co nejtěsněji přiblížil zobrazované realitě, nebo naopak, aby pomocí tohoto materiálu vytvořil co možná nejsyrovější prostor (umělou krajinu). Ve starším cyklu obrazů padajících regálů vytéká z plechovek skutečný normovaný email. Prostor a plechovky však stále drží obrazy v iluzivním rámci. Převržený regál je zachycen v momentě, kdy je jasné, že spadne. Napětí v obrazech způsobuje zastavený čas. Stejně tak krajiny nezvratně změněné civilizací nejsou tolik apokalyptickými vizemi zkázy, jako spíše novou realitou. Panelák je v obrazech nově vzniklým nerostem, do kterého se zakusuje zub času podobně jako do okolní přírody. Petr Tejkal je totiž „darwinista“, který věří, že lidské produkty jsou součástí přírody, rostou. Růst ve smyslu neustálého, třeba i zdánlivě zvráceného vývoje je obsažen ve všech jeho obrazech. Například talíře, které „ozdobil“ motivy staveb zotavoven, hotelů a továren namísto motivů lidových, poukazují na výše zmíněnou tezi. Dříve mohl být na talíři namalován čáp, poté čáp sedící na komíně a nyní jen tovární komín.
