Fotografie Míly Preslové (1966) nepotřebují komentář. Patří mezi obrazy, které mají jasnou a srozumitelnou působivost. V devadesátých letech jsme obdivovali její čistý koncept, odvahu zveřejnit soukromé strachy. Mluvilo se o tyranii intimity jako nutném a očistném sebereflexivním přístupu v době, která následovala po časech pokrytectví a lží. Míla Preslová byla na sebe velmi přísná a síla její řeči přiváděla diváka k neskrývanému smutku. V jednadvacátém století nastává bezprecedentní situace, pokud jde o smysluplný koncept lidského života. Nyní nahlížíme na tvorbu Míly Preslové trochu z jiného úhlu: její intimita a rodinná témata nejsou tyranií, ale jakousi malou jistotou v negativním prostoru informačně bezbřehého světa. Už se nezabýváme analýzou konceptu, nepostrádáme sofistikované interpretace; doléhá na nás lidskost. Nezajímá nás věčně otevřené okno s nebezpečně rychle se blížícím horizontem budoucnosti, ale osobní pohled do oken v přízemí Míly Preslové. Její bezprostřední naléhavý pohled k nebezpečně blízkému obzoru. Míla Preslová, Za obzorem Karlin Studios, Praha 19. 2.-8. 3. 2009
