Pavel Příkaský dokáže vytvořit s minimem malířských prostředků obraz hluboké symbolické povahy, který paradoxně svádí k pouhému prohlížení. Kvalita jakési dvojakosti poslední dobou výrazně prostupuje obrazy tohoto autora a jeho malířským myšlením. Na jednu stranu se Příkaský spoléhá na střízlivě přiznané malířské stopy a maximální kompoziční přehlednost obrazu. Na druhou stranu na svých plátnech zobrazuje předměty či výjevy, které ve vztazích reprezentují iracionální ozvěnu hlubší symbolické sféry. Princip dvojakosti Příkaský vkládá mezi jednoduše označené téma obrazu, respektive srozumitelnost motivu a jeho následné zamlžení. Obrazy koncipuje jako rozostřené a neúplné pohledy se sníženým stupněm kontrastu, často na hranici optické viditelnosti. Typický je pro tohoto malíře řemeslný důmysl a postup, jak lze až na samu hranici líbeznosti zhodnotit světelně plastické možnosti tenké a téměř monochromní malby na bílém plátně. Symbolika jeho stylu malby poukazuje na dvojí, stínovou existenci věcí v jemném, freskovitě barevném spektru. Popředí splývá s pozadím, předměty se v jakémsi přerušovaném pohybu objevují nebo mizí.
