Na začátku byl název výstavy, nejasná představa o instalačním řešení a šest jmen. Georgij Bagdasarov je autor známý na poli experimentálního filmu a hudby. Žije v Praze, kde vyučuje na katedře střihové skladby FAMU. Piere Daguin v devadesátých letech delší dobu pobýval v Česku a zanechal ve zdejším prostředí výraznou, i když s odstupem času možná zapomenutou stopu. Zdeněk Mezihorák v současnosti žije v Berlíně, kde se posledních deset let věnuje výhradně vývoji počítačových her. Na přelomu století se jeho práce s videem pohybovala někde mezi postkonceptuálním přístupem a expresivním výrazem. Filip Nerad se již několik let pomocí kresby, animace a fotografie, snaží rozmazávat už tak nejasnou hranici toho, kde končí vizuální umění (a začíná grafický design). Petr Strouhal je vystudovaný malíř - fotograf samouk, který k fotografii přistupuje zdánlivě analyticky, s odstupem. Fotoaparáty si občas sám vyrábí a tento konstrukční princip je výrazně přítomný i v tom, co a jak fotí. Jan Žalio dlouhodobě rozvíjí svůj lyricko-surový projev s využitím nejrůznějších médií - kresba, objekt, silnice, fotografie, video nebo strom. Zajímalo mě, jak tohle spojení může fungovat. Byla to pro mě trochu záhada a já chtěl přijít na to proč. Pokud budeme vnímat techniku detektivního vyprávění jako pracovní metodu téhle výstavy, pak její název můžeme označit jako motiv. V pozadí každého zločinu se obyčejně skrývá nějaká motivace, otázka na kterou hledáme odpověď. Slepá láska, už ze svojí podstaty, jakékoliv rozumné zdůvodnění postrádá. Slepá láska je vášeň, polehčující okolnost před soudem, tragické nedorozumění, nebo námět na film. Rozhodně to není jednoznačně uchopitelný motiv, ať už pro samotného pachatele, nebo pro jeho okolí. Nikdo se nedoví, co přesně se odehrálo ve chvíli zločinu. Okamžik zatemnění mysli, mystérium jednou provždy. Slepá láska je odpověď bez otázky.
Jiří Havlíček
