Dominik Lang (1980) vychází ze sledování svého bezprostředního okolí, které dotváří a modifikuje prostřednictvím instalací a akcí. Jeho konkrétní zdroje inspirace vždy spojuje zájem o způsob provedení a logiku procesu vzniku. Všímá si, jak jsou věci udělané, ať už se jedná o nákup poskládaný v igelitce, nebo sochu Stanislava Kolíbala. Na české scéně ojedinělý je Langův zájem o praktické aspekty galerijního provozu. Jeho nenápadné intervence problematizují samotný prostor galerie (Chatová osada, VAU!, 108,658245 m3), nebo nabourávají divákovo očekávání galerie, jakožto neutrální „vitríny“ na umění (Altán Klamovka, Česká republika). Ve výstavním projektu Udělali jsme téměř všechno pro změnu řeší výstavní proces jako souhru institucionalizovaných rolí (kurátora, architekta výstavy, teoretika atd.). Langovým oblíbeným prostředím je rovněž jeho mateřská Akademie, kterou mystifikuje jednoduchými zásahy (pomyslným rozšířením profesorského sboru pomocí nových přihrádek na poštu, instalováním retardéru do prostoru vrátnice, nebo sušícího se prádla v okně toalet).
